Na úvod prozradím, že se mi líbí symbolická myšlenka pomlázky, kdy mladý proutek předá životní energii. Samozřejmě mám za sebou roky chození za sousedkami a spolužačkami a vždycky to bylo fajn pondělí. A bylo to normální.

Nešlo si ale nevšimnout sílící kritiky pomlázky, kterou nahrazuje třeba anglosaské hledání vajíček a čokolád, které někde schoval zajíček. Co je špatného na tom, že vezmete proutek, pomlázku nebo tatar a “vyšupete” ženy a dívky, aby podle tradice neuvadly?

Nebylo by na tom špatného vůbec nic,…

• kdyby kterýkoli účastník, který je slavit nechce, nebyl nucen k jejich slavení.

• kdyby to spousta mužsko-chlapecké družiny nebrala jako příležitost si dát nějakou tu skleničku se totálně ožrat. Z vyprávění kamarádů a známých během let jsem zjistil, že desítky malých panáků během dopoledního tahu nejsou nějakou ojedinělou výjimkou.

• kdyby mužsko-chlapecká část účastníků respektovala, co která žensko-dívčí účastnice chce podstupvat a co už ne.

  • Tedy aby žensko-dívčí účastnice neměly po jednom dopoledni modřiny od pomlázek a totálně doštípané nohy od jalovců nebo

  • je třeba nesprchovaly ledovou vodou zástupy nadržených puberťáků a uslintaných strejců.

Moje máma je v tomto viděno zpětně celkem průkopnice. Vždycky nás na přelomu milénia jako děti vypravila a řekla, že klíče máme, tak ať je neztratíme, protože se jinak domů dostaneme až odpoledne. Dopoledne nikomu neotevírá, ani nezvedá domovní telefon. Nedokázal jsem dlouho pochopit proč. Vždyť jde přece o zvyk, který dělají všichni. O co jí šlo?

Když se podívám na průběh slavení a na přesilovku, které ženy a dívky každý rok čelí, tak už se jí vůbec nedivím. Ne každý koledník přijde ve vhodném stavu, ne každý se umí chovat, ne každého chcete vidět u sebe doma a jakmile otevřete jedné partičce, koledníci si to řeknou a přinejmenším budete poslouchat dalších několik hodin drnčící zvonek. Bylo tedy lepší, aby si všichni mezi sebou řekli, že se u Šmídů neotevírá a říkat jsme to měli i taťkům-sousedům, kteří se nás ptali.

“Tradiční” diskuze s tradicionalisty

Já už jsem ve věku, kdy i u svých vrstevníků vidím přístup: “Jo, to za nás se dělalo X, to byl svět ještě v pořádku.” Jak moc je neprůstřelné zaklínání se “normálností” vidíme během celé historie. Normální něco bylo až do chvíle, kdy to normální nejenže není, ale kdy je to například pobuřující, naprosto nepřijatelné, nebo nezákonné. Tím neříkám, že pomlázka něco z toho je. Jen, že argument normálností nelze brát jako bernou minci.

Pojďme se proto namísto toho zamyslet nad tím, jestli odpor k této tradici vznikl přes noc. Jestli je to nějaký majstrštyk zlého marketingového genia, který nám vzal pomlázku. Samozřejmě, že ne. Jen se teď ukazuje v plné síle postoj lidí, především, ale nejen žen, které se o tom nebojí mluvit. Úplně stejné to bylo se sexualizovaným násilím před několika lety. To není tak, že z ničeho nic vzniknul problém. Ale že se díky internetu z ničeho nic objevil ve veřejném diskurzu. A kdyby ten negativní postoj nebyl tak běžný, tak ve veřejném prostoru vůbec nerezonuje.

Schválně se zeptejte žen ve svém okolí, jaké mají s Velikonocemi zkušenosti z dětství a zjistíte, že zas tak moc ten svět v pořádku nebyl. Ano, jistě se najdou skvělí koledníci a také ženy, které mají skvělé vzpomínky, to nijak nerozporuju a jsem rád, že jsou nejen muži, ale i ženy, které to vidí pozitivně. Ale průzkumy hovoří jasně: 80 % žen pomlázku rádo nemá a 16 % z nich si z ní v minulosti odneslo šrámy a modřiny, tak by, já nevím, možná stálo za zamyšlení, proč tomu tak je?

A pokud se někdo vzteká nad kritikou Velikonoc a chce se vrátit jejich normálnímu slavení jedním konkrétním způsobem, tedy s pomlázkou v ruce, a používá k tomu argument: “Já jsem ale přece respektující a nic zlého nedělám.”, tak to snad nemůže být ironičtější. Pokud je totiž člověk skutečně respektující, tak respektuje i to, že ten svátek někdo neslaví vůbec, neslaví jej tak, jak velí tradice a hlavně si na druhém nevynucuje něco, co ten člověk odmítá.

Důležité je uvědomit si, že nikdo nikomu nebrání slavit Velikonoce tak, jak je komu milé. Pokud jste s tím všichni v pohodě, slavte je každý rok tak, jak jste je slavili doteď. Nemusíte nic měnit jen proto, že se to píše někde na internetu. V pohodě si můžete říct: “Chápu, že je nezřídka slavení tohoto svátku pro ženskou část populace utrpením, ale jsem si jistý, že mé slavení je pro všechny zúčastněné v pohodě, o čemž svědčí to, že jsem letos opět vítaný.” Není potřeba se cítí špatně jen proto, že děláte něco, co někdo jiný dělá jako debil a odmítat kvůli tomu pod rouškou nenormálnosti reálné negativní prožitky těch, kteří byli nuceni tuto tradici trpět a dostali se do bodu, kdy společnost konečně vytvořila prostředí, ve kterém to můžou odmítnout.

Jediná novinka možná je, že vás třeba někdo z vašich tradičních známých požádá, abyste nechodili, protože díky tomu, že se ten svátek řeší veřejně, v sobě našli odvahu říct, že jej slavit nechtějí. Ale to se přece nic neděje, to vůbec nemusí být o vás.

Existuje pozitivní budoucnost pomlázky?

Vydrží pomlázka v současné podobě do budoucnosti? Těžko říct. Tradic, od kterých jsme upustili nebo které se proměnily, je spousta a proměňuje se vnímání každé z nich. Dnes navíc ještě o dost rychleji, protože máme internet a sociální sítě a musíme se naučit nebrat si je osobně a případně zreflektovat své chování, které se jich dotýká.

Zastánci tradic velmi často bojují za zachování Velikonoc z pozice, že je to tradice – čímž de facto říkají, že bychom se měli snažit udržet něco dlouhotrvajícího především proto, že už to existuje dlouho. Jenže na základě toho ignorují ty, komu mají tradice sloužit – lidem. Tohle je podle mě ta nejslabší a vlastně v principu asi i nejhorší obrana. Pravidelnost a dlouhodobost je u společenských událostí důležitá, to rozhodně nepopírám. Vymýšlet každý rok vše odznova, na to nemáme dost času a měnit svět od nuly rozhodnutím od stolu nefunguje skoro nikdy tak, jak bychom si představovali. Ale neměli bychom v žádném případě zapomínat na funkčnost.

Tradice pokračují jen tehdy, když je přijmou další pokolení, a to sice můžeme ovlivnit, ale zcela pod kontrolou to nemáme. A momentální trend je jasný. Jak jsem psal na začátku, myšlenka “šmigrustu” se mi líbí, ale problém je, že lidé, kteří ji prosazují, si ji chtějí vynutit. A to je přesně ten důvod, proč pomlázka upadla v nemilost.

USA s Izraelem, dle svých slov, preventivně zaútočili na Írán. Pokud jste k tomuto útoku kritičtí, části našich internetových spoluobčanů bude jedno z jakého důvodu. Dozvíte se o sobě různé věci, například že jste antisemiti na straně teroristů a zločinného režimu, který trýzní své občany. A nejspíš i fandíte Rusku.

Ano, i tak jednoduchý může být svět. …

Read more

Úkolníček jsem teď dlouho zanedbával, protože si mě úkoly hledaly tak nějak samy, ale po novém roce jsem si v něm uklidil a našel dva kousky, tak pojďme na ně.

Read more

Read more

Tatíček Masaryk nám zanechal dopis, který se měl otevřít po dvaceti letech od doby, co ho tajemník Jana Masaryka Antoním Sum donesl do Národního archivu.

V něm stojí v posledních dnech velmi skloňované věty:

Jestliže lidé jsou nevzdělaní a hloupí, nemůžete toho moc udělat. Lidé jsou rádi hloupí, nedělejte jim to ale jednoduché. Háde…

Read more

Nejprve si v rychlosti zopakujeme nejvýznamnější členy a chvíle této vlády, abychom se dostali k tomu, proč je podle “lepší” části našeho elektorátu skoro každý, kdo nevolí současné vládní strany a nebo píše takovéto články jako já, blb.

Volby 2021

To, že máme vládu, jakou máme, není důsledkem ničeho jiného, než že propadl přibližně milion hlasů stran, kt…

Read more

Ještě nějakou dobu jsem chtěl držet Metaprostory uspané, ale situace na Twitteru spolu s blížícími se volbami mě tak nějak mobilizovala. Mám rozepsaných asi pět různých článků, ale na úvod další “sezóny” se podíváme na to, jak je chudoba drahá, což je skutečnost hořící na pozadí boje o Lítačku.

Začneme Elániovým botovým paradoxem. Elánius je velitelem mě…

Read more

Máme volební rok. Ten teda máme skoro každý rok, ale tento rok se volí do Poslanecké sněmovny, a to jsou pro republiku jako celek volby nejdůležitější.

Situace v české politice je nicméně naprosto tragická. Vidíme strany s přímo autoritářskými ten…

Read more

Podle tohoto článku Evropané stráví 575 milionů hodin klikáním na cookies bannery, což je skoro 1,5 hodiny ročně na každého, a to prý představuje významný nefinanční náklad ekonomiky.

No… spíš ne. Je absurdní nesmysl počítat takové číslo skrze součet jednotlivých několikasekundových intervalů a představovat jej jako šokující objem, který brzdí naši ekono…

Read more

Stejně jako loni si i letos budu dávat tvůrčí pauzu, tentokrát od 1.4. Nicméně mám pro vás trochu ne moc pozitivního kontextu a jedno důležité oznámení.

Dva články týdně, což je moje standardní kvóta, není vůbec málo. Co tři, a pak co čtyři dny přijít s 500-2500 slovy, které mají dostatečnou hodnotu, není při všech mých aktivitách vůbec jedno…

Read more

Twitterové rozmíšky jsou něco. Například když mi člověk, který věří tomu, že trh vyřeší všechno, začne říkat, že věřím dogmatům.

Jako pravda, školy nemám, nicméně není přesvědčení, že jeden nástroj vyřeší všechno, definicí dogmatu?

Než se ale vzájemně urážet, pojďme se podívat na konkrétní argumenty.

Realita

Abychom se o trhu vůbec mohli efektivně bavit, je…

Read more

Poslední dva roky tak nějak aktivně zápolím s myšlenkou vlastní smrtelnosti. Snažím se o ní číst, zjišťovat, jaký k ní můžu mít přístup a především to, jak před ní neutíkat skrze destruktivní chování.

No a protože události posledních dní nejsou příliš uklidňující, asi je na čase shrnout své myšlenky.

Blaise Pascal vložil do slov jedno své nepříjemně pra…

Read more

Mezi některými lidmi panuje přesvědčení, že si každý může říkat, co chce, protože máme svobodu slova a jakákoliv snaha omezit někoho, nebo jej dokonce trestat za to, co říká, je označována za cenzuru.

To je samozřejmě naprosto absurdní, protože si nemůžeme říkat, co chceme. Například nesmíte nikoho podvést tím, že uvedete nepravdivé informace nebo nikoho nesmíte pomluvit, nesmíte vyzývat k násilnostem. Myslím, že tím máme absolutní svobodu slova vyřešenou. Nic takového v té nejčistější podobě neexistuje, stejně jako neexistuje dokonale svobodný trh nespoutaný žádnými pravidly.

Co ale politická svoboda slova? Měla by panovat omezení na to, co můžou říkat politici, když se nedopustí těch řekněme běžně přijímaných omezení? Vždyť oni přece prosazují vize budoucnosti a třeba teda mají na něco jiný názor než já. Když se postavím někam “doprostřed” na stranu nestranu morálního relativismu, tak přece někdo vidí lepší svět v ukotvení v EU a NATO, někdo jiný může vidět lepší svět v područí Ruska nebo třeba Číny. Někdo jej může vidět ve větší svobodě pro všechny, někdo v silných ideálech sdružující společnost do pevných norem a jednolitější kultury.

Často se liší pohledy na to, co by se mělo omezovat, jestli vůbec něco, a pokud už ano, tak kdy a jak.

Nutné minimum

Podle mě by rozhodně nemělo docházet k tomu, aby se politici dostávali k moci skrze lži. Pravda, svět je čím dál složitější, rychle se mění a je těžké poznat, co je pravda, co není a jestli člověk argumentuje proti tomu, co skutečně někdo tvrdí nebo si ty argumenty protistrany vymýšlí. Nebo jestli říká, co si myslí, nebo jen brnká na strunu správné cílovce.

V současném diskurzu všelijakých Carlsonů a Půrů to bude dost naivní přesvědčení, ale politici by se podle mě měli snažit vyhnout i nepravdám, tedy informacím, které se nedají označit za lež, protože je buď určitým způsobem rámují, nebo je neříkají se zlým úmyslem, ale protože jim prostě jen pevně věří, i když už jsou dávno překonané.

Read more

Svět není ideální místo. Nemůžeme například všichni dělat jen to, co chceme. Většina lidí musí “chodit do práce”. Obětují svůj čas výměnou za peníze a za čas, který následně můžou trávit děláním něčeho, co je baví. Nebo klidně i nicneděláním.

Problém je v tom, že mnoho pracovních pozic je zralých na robotizaci, jenže zatím neumíme vytvořit tak spolehliv…

Read more

Já vlastně vůbec nevím, proč plýtvám časem diskuzí s anarchokapitalisty, kteří žijí v představě, že můžeme žít jako jednotlivci, svobodně se budeme sdružovat a každý jednotlivec si kolem sebe může vybudovat přesně ten svět, který si představuje. Jako by snad cíle různých lidí nebyly v protikladu a někdo kvůli tomu prostě nemusel prohrát. Ale nedá mi to, takže pojďme na to.

Naivita, nebo tragická morálka ankapů?

Stejně jako se zákony porušují v současnosti, porušovaly by se i v utopickém světě ankapů. Někdo prostě prohraje i pochybnými praktikami, protože se o moc, území a zdroje povedou války gangů, případně doslova války, bude docházet k všelijak pochybnému potírání konkurence, využívání hospodářské síly, budou vznikat kartely. Představa, že si lidé vždy a ve všech ohledech budou moct vybrat to, co chtějí, je naprosto naivní. Navíc, co když aktéři budou spadat pod různé jurisdikce? Který soud je bude soudit a jak vynutíme vymáhání rozsudků? Ano, dost to připomíná soudy se státy, které se na lidská práva dívají různě a mají problém uznat rozsudky, které se jim nelíbí. Akorát by jich bylo násobně více.

Dále dochází k ignorování toho, že pokud něco mám a nemůžu to použít, pak to de facto nemám. To platí i pro svobodu, protože daný systém například může lidi velmi efektivně udržovat v chudobě skrze například Matoušův efekt, a ti tak prakticky mají možnost to změnit, protože například nemají zdroje na vlastní organizaci.

Ankapové a další pravicově smýšlející lidé se ohánějí negativní definicí svobody, tedy že pokud mi něco nezakazuje nějaká entita, pak to můžu mít a stačí se jen trošku více snažit. To je ale naprostý nesmysl, který všichni chápeme, když se zamyslíme nad tím, kdo bude pravděpodobně v dospělosti bohatší ze dvou dětí, která se narodí ve stejný den: To, které se narodilo ve vyloučené lokalitě, nebo to, které se narodilo do vyšší střední třídy v Praze?

Ano, svět není fér, ale negativní definice svobody předpokládá, že je fér, protože přece nikdo nikomu nebrání. Bohužel brání, a jsou to například i politici. A než tu nějaký ankap vykřikne: “AHA! MÁM TĚ, SÁM ŘÍKÁŠ, ŽE POLITICI JSOU PROBLÉM, TEDY STÁT!”, tak ne, protože ti politici zrovna v tomto vyznávají úplně stejné přesvědčení jako ankapové: “Každý může, stačí se snažit, nedá se nic dělat.”. Tváří se, že s přítomností nejde nic dělat, přece nebudeme dělat sociální inženýrství A UMĚLĚ MĚNIT SYSTÉM, na základě čehož pak odmítají systémové změny, aby byly třeba šance na začátku života vyrovnanější. Co na tom, že je v současnosti způsob našeho života z velké části v protikladu s tím, co tady bylo kdysi a došlo k tomu skrze… “UMĚLOU ZMĚNU SYSTÉMU”.

K těmto skutečnostem existuje slepota nebo ignorace. Slepota spočívá v absenci kolektivní1 perspektivy, kdy jsme především společensky žijící hierarchičtí tvorové a nelze se na nás dívat čistě jako na individuality už jen proto, že se rodíme do kontextu. Nebo existuje druhá varianta – ankapové vědí, k čemu jejich vize povede a pracují na jejím vytvoření, aby nebyli kontrolováni státem a výrazně zvýšili své mocenské postavení a “vyhráli”… což, řekněmě, není úplně nejzdravější přístup k životu.

Dětská práce

No a v tomto kontextu svobody se neustále objevují fantazie o dětské práci. Přece když dítě chce pracovat a nechce chodit do školy, tak proč by nemohlo pracovat? Co když rodiče potřebují nějaké peníze navíc? Proč by nemohlo dítě pracovat?

Anarchokapitalisté samozřejmě tvrdí, že jejich argumenty jsou racionální a je pro ně těžké diskutovat s jinými lidmi, protože ti využívají ve svých argumentech dogmata a emoce. To je naprosto směšný argument, který z nich nedělá nějaké nadřazené diskutéry, jak si rádi myslí, ale nevzdělance – to je možná trochu tvrdé hodnocení, ale myslím, že je zcela na místě, protože jsem se na svět díval stejně a musel jsem přečíst kvanta knih, abych nepůsobil tak… zabedněně. Každé naše rozhodnutí je založeno na emocích.

Objektivní argument proti dětské práci

Možná namítnete, proč se o tom vůbec bavit. Přece je jasné, že by děti neměly pracovat, ale chodit do školy. Jenže někteří spoluobčané (kteří jsou spoluobčany zjevně pouze z donucení) s tím nesouhlasí a označují to za dogma, takže se o tom bavit musíme.

Read more

Kdo má rád čekání? Asi nikdo. Není nic otravnějšího než kamarád, který prostě nikdy nepřijde včas a pozdní příchod vždy minimálně nadzvedne obočí. Dochvilnost je zkrátka výsada králů. I když jak jsem byl poučen jedním chronickým opozdilcem, je to prý nesmysl. Pravý aristokrat prý totiž chodí poslední.

Před pár dny jsem dočetl knihu On Waiting od Harolda…

Read more

Představte si, že hlásáte svobodu jako nejvyšší hodnotu. “Nikdo, ani stát, nemá právo vám do života strkat nos a každý má mít možnost dělat si, co chce, pokud tím nikomu neubližuje.” Oukej, to zní férově.

No ale zároveň kritizujete, cituji tweet níže, “katastrofální epidemii kurev”, protože má na OnlyFans1 účet 10 % Američanek ve věku 18-24 let. Proč, kdy…

Read more

Technologie dělá naše životy jednodušší, rychlejší a spolehlivější. Na cestu kolem světa nepotřebujete 80 dní. Ani 80 hodin. Pošta už dnes cestuje doslova rychlostí světla.

Obecně řečeno dochází ke snižování tření, které nastává na cestě mezi rozhodnutím, že chceme dospět k nějakému cíli a cílem samotným. Jak říká jeden parafrázovaný citát Norberta Wien…

Read more

Inflace životního stylu se označuje za největšího žrouta potenciálního bohatství. Jste celkem spokojeni se svým životem, máte pravidelně konzistentní výdaje, ale jakmile Vám příjmy vzrostou, najednou vzrostou i výdaje a namísto toho, abyste…

Read more

V roce 2024 se mi povedlo přečíst 45 knih, i když v půlce roku jsem měl nakročeno až někam k 60. Bohužel se ale věci občas zaseknou. Knížka, se kterou je těžké pohnout, uspokojení se nad tím, kolik už jsem toho přečetl…

I tak je loňský výkon nejlepší, který jsem kdy měl a čet jsem docela dost zajímavých knih, z nichž bych vám rád některé …

Read more