Je osobní produktivita mrtvá?

Ne. Jen technokratický pohled na ni.

Desátá léta 21. století jsem velmi silně vnímal jako desetiletí osobní produktivity.

Myslím, že to by obecnější trend, i když je mé vnímání dost ovlivněné tím, že jsem se já sám snažil být extrémně produktivní a pohyboval se především v bublině, kde byla produktivita jedním ze stavebních kamenů života a osobnosti.

Vyzkoušel mnoho systémů produktivity, bavilo mě mít všechno krásně uspořádané a odškrtávat si všechny úkoly, které jsem měl. Docela často se mi stávalo, že jsem splnil nějaký úkol, zjistil, že jej nemám v to-do listu, tak jsem ho do něj přidal a okamžitě odškrtnul.

Produktivita zkrátka nebyla pouze nástrojem, ale životním stylem. Přirovnal bych to k tomu, když někdo auto nepovažuje pouze za dopravní prostředek s nutnou minimální mírou údržby, ale investuje do něj nemalé množství peněz, protože jej vnímá jako velmi důležité a krásné.

A produktivita samozřejmě je důležitá, nicméně je dobře, že se na ni pomalu mění pohled a začíná mít kontext.

Zrádnost vysoké produktivity

Všichni máme každý den stejné množství času, takže abychom vykonali větší množství práce než ostatní, máme tři možnosti:

• Musíme se práci věnovat více času než ostatní.

• Musíme být efektivnější než ostatní.

• Musíme mít k dispozici práci dalších lidí.

Všechny tři faktory se dají různou mírou kombinovat, nicméně první dva mají velmi pevné biologické a fyzikální limity a ten poslední má limity tržní.

Většina z nás postupně proměňuje svůj přístup spolu s tím, jak na ty limity naráží. Nejprve pracujeme tvrději, poté chytřeji a část lidí se dostane k tomu, že začne využívat práci ostatních.

Člověk, který se snaží být co nejproduktivnější, nejspíš začne zvyšovat svůj význam v životech lidí kolem něj, protože bude zvládat hodně věcí. Zároveň se ale jeho časový harmonogram začne stávat křehčím. Každé vypadnutí z tempa bude znamenat množství úkolů čekající na splnění a množství lidí v nekomfortní pozici, kteří na něm budou závislí.

A tak většina lidí po vyprchání prvotního opojení z nějakého parádního systému produktivity zjistí, že jim ten systém z nějakého důvodu nefunguje tak, jak by potřebovali.

Je to kvůli tomu, že většina produktivních systémů pracuje jen s tím, jak se vypořádat s jednotlivými úkoly, ale nijak zvlášť nepracuje s tím, které úkoly si vybírat a kdy už další odmítat.

Život v zóně udržitelného úpadku

Jak jsem psal výše a jak všichni dobře víte, náš život má určitou kapacitu.

Co už si ale zase tak často neuvědomujeme, je to, že kvalita práce není stejná bez ohledu na naše kapacitní vytížení. Mezi množstvím úkolů a kvalitou práce je vztah, který charakterizují tři zóny.