Kniha roku!

Omar El Akkad – Jednoho dne bude každý říkat, jak byl vždycky proti tomu

Každý rok se snažím přečíst alespoň 40 knih a baví mě, jak se dostanu k náhodným knížkám a skoro každý rok mě nějaká z nich zasáhne více, než všechny ostatní. Často více než všechny ostatní dohromady. A většinou nejde o knihy, jejichž přečtení si plánuju, ale právě o ty náhodné kousky. To jsou knihy, které se mi okamžitě vybaví v souvislosti s daným rokem. A letos je to tahle knížka od Omara El Akkada.

Omar je novinář s egyptským původem. Z Egypta emigroval s rodinou do Dauha v Kataru, a když mu bylo šestnáct, emigroval s rodinou podruhé – do Kanady, ve které získal občanství.

V deseti kapitolách vždy nejprve popisuje nějaký prožitek POC (person of color) v západním světě, často svůj, a následně jej propojuje s geopolitickou realitou.

Kniha je napsaná syrově, věcně a ukazuje zajímavé paralely, které nás z pohledu naší kultury ani nenapadnou. Vlastně velmi dobře ukazuje, proč jsme často u některých mezinárodních hlasování například v OSN sami a ostatní státy nejsou ze západního světa nijak zvlášť nadšené a ukazuje taky mechaniku moci.

Například to, že je jazyk velmi mocný nástroj a masy lidí žijící v impériu potřebují speciální výrazy k tomu, aby mohli být slepí k realitě. Lidé, kteří stojí “proti nám”, nejsou zabíjeni ale prostě jen “umírají”. Hladomor někde prostě je, ale už nečteme, kdo ho způsobuje, například protože zadržuje humanitární pomoc. (Ano, často to jsou naši spojenci).

Taky se můžeme podívat na kritiku migrantů. Kritika těch, kteří se okamžitě stahují do svých místních diaspor a neintegrují se, je v podstatě pokrytecká, protože co dělají například západní expati v Asii? Okamžitě si najdou jiné expaty, se kterými tráví čas ve specifických prostorech a to, že by se například měli učit místní jazyk, většinu z nich nikdy ani nenapadlo, natož aby tomu věnovali svůj čas.

Přitom důvod, proč lidé odcházejí do zahraničí jako expati, je stejný jako u lidí, kterým říkáme migranti – je ekonomický. Dostane se jim lepší životní úrovně. Když to ale udělají lidé, které označujeme jako migranty, je na ně pohlíženo jako na něco nežádoucího. Často jsou používány dehumanizující slova jako “aliens”. Proč pro ten samý princip máme dvě různá slova? My totiž ekonomicky migrujeme právem, zatímco oni nám nabourávají naši kulturu.

Lidé, které označujeme jako migranty, v západním světě sice často odvádějí svou práci, ale jejich úkolem je kromě toho taky to být neviditelnými. Způsobit jakýkoliv poprask, někomu omylem zkomplikovat život nebo mu nedejbože omylem ublížit, to s sebou nese obrovské riziko. Pro západního člověka existuje strop, pokud jde o následky jeho jednání. Pro imigranta neexistuje dno. A můžeme se tak ptát, čí neexistence je podmínkou k tomu, abychom o sobě mohli smýšlet tak, jak o sobě smýšlíme?

V případě Česka, kde migrantů není zase tolik, jsou to jednoznačně chudí lidé. Podívejte se do diskuzí, kde lidé tvrdí, že u nás nejsou lidé, kteří by trpěli hlady. Že se každý může více snažit a život si zajistit a že se lze chudobě vyhnout. Jenže kdo by pak dělal ty špatně placené práce, jejichž výsledky považujeme za samozřejmé? Jako že kolem sebe máme čisto, uklizeno nebo že funguje infrastruktura. To jsou neviditelné věci, které nedělají skřítci, ale reální lidé, o kterých na internetu padají otřesné názory.

No a ještě během první kapitoly přichází válka v Gaze. Omar píše o tom, jak je vytvářen narativ, kde Palestinci něco udělají jako první, a tak musí udeřit izraelská ruka civilizace a vše dát do pořádku. A až se to stane znova, a ono se to stane znova, protože touha po pomstě je úplně jiná, když jste pohřbili vlastní dítě, aniž byste vy nebo to dítě cokoli udělali, můžete použít stejné rámování. Jedna strana to vyvolala a druhá má právo reagovat tak, jak reaguje. Protože alternativou k civilizaci je barbarství. Alternativou k tisícům zabitých, zmrzačených, osiřelých bez možnosti vzdělání a ošetření, alternativou ke křiku zpod sutin, hladovění a tělům předhozeným supům a psům… je barbarství. (Ano, v tom je ta ironie.)

Je zajímavé, jak se dokážeme schovávat za jazyk. Za evidentní a nezpochybnitelné pravdy. Psal jsem o tom už před dvěma lety zde, kdy se oháníme tím, že je lidský život nenahraditelný, jedinečný a důležitý, ale pak na něj umisťujeme cenovku, byť implicitně. Protože pokud nezaplatíme za nějakou léčbu například 50 milionů, pak říkáme, že život člověka má menší hodnotu než 50 milionů.

Ale i když naše ideály selhávají, protože jim nedokážeme dostát – pořád existuje korupce, lži a další věci, o kterých si myslíme, že by existovat neměly – pořád a pořád věříme, že existuje něco daného, co vše drží pohromadě. Jenže v každé jedné generaci přichází moment naprostého zhnusení a znechucení, kdy se to všechno ukáže jako prázdné. Kdy všem dojde, že nejde o boj se zlem nebo dosažení spravedlnosti, ale udržení moci. A člověku pak dojde, že i když se chová v souladu se systémem, ve kterém vyrostl, nemusí to nutně znamenat, že dělá správnou věc. O čemž jsem psal zase tady.

A ten moment pro současnou generaci pomalu ale jistě přichází i nyní. A pro předcházející generaci už přišel, což můžeme vidět na tom, že se opět dostali k moci populisti, a dokonce i kindernáckové. Celý ten sen o liberální demokracii zabalený do centrismu se už asi tak deset patnáct let bortí, protože jsou nakonec právě ty hodnoty, které bychom potřebovali dodržet, nahrazeny “realpolitikou”. To znamená jejich kategorickým popřením skrze činy, kterými tak moc opovrhujeme u ostatních. Činy, které když udělá někdo jiný, aby získal alespoň nějakou moc, tak jimi opovrhujeme, ale nakonec je uděláme i my, abychom si ji zase vzali zpátky. Jen na chviličku, jen kvůli tomuto, pro vyšší dobro přestaneme věřit tomu, že je na druhé straně je skupina osob, kteří jsou lidmi. To je něco jiného.

V Gaze už podle všeho padlo k červenci 2024 celkem 108 reportérů. Všude jinde by to společnost oprávněně odsoudila, viz válka na Ukrajině, ale v tomto konfliktu se žádné spravedlivé rozhořčení nekoná. Proč? Protože to nejsou “naši”. A zároveň dokážou politici říkat, jak je tragické, že rok 2023 byl pro reportéry a novináře tak moc smrtelný. V čem je to jiné? Proč to najednou nevadí? Nebo je to dokonce vnímáno pozitivně? Protože bez relevantních informací se dají lépe zavírat oči před tím, co se tam děje?

A taky stojí za zmínku, jak když chcete napsat něco kritického k Izraeli, nesmíte nikdy vynechat disclaimer o tom, že odsuzujete to, co udělal Hamás. Paradox je, že tohle nikdy nemusíte udělat vůči izraelské vládě, pokud kritizujete Gazu, když je přitom počet obětí a celkový dopad jejího konání disproporčně větší. A pokud si někdo chce stěžovat, že ale oni první něco něco, tak doporučuju zaprvé předchozí odstavce a to, jak si vybíráme, kde tu čáru nakreslíme a za druhé výroky některých členů izraelského vládního kabinetu o tom, jak se bude zabírat palestinské území. A taky zprávy o tom, jak možná izraelská vláda o útoku věděla, ale nic neudělala, protože pak mohla reagovat takto. Jak Netanjahu možná podporoval Hamás právě proto, že mu umožňuje být tou “spravedlivou opozicí”, která díky terorismu dostává od svých voličů i západního světa bianco šek na to dělat si v Palestině co chce.

G-word

Všimněme si taky citlivosti na slovo genocida. Jak je Izrael bráněn tím, že oni byli před 80 lety její obětí, takže by ji nikdy nemohli konat, což je čistě v obecné rovině vzato naprosto absurdní argument. A tedy i v realitě. Holt proniknout do ochranného kokonu jazyka vyvolá okamžitou reakci. Za čas už to ale problematické prakticky vůbec nebude. A Omar taky píše, že historie slova genocida bylo zamýšleno jako “forewarning”, tedy předběžné varování, spíše než zpětné hodnocení toho, co se dělo, takže argumenty čekáním na výrok mezinárodního soudu nejsou nutně podmínkou k používání tohoto slova. Plus teda když sud vydal rozsudek, že by se měla zkoumat skutková podstata, objevily se hlasy, že bychom z něj měli vystoupit. Což je doslova logika Ruska, kterému se nelíbí obdobný verdikt vůči své válečné kampani na Ukrajině. A z druhé strany taky můžeme v historii najít spoustu příkladů toho, jak se nejmocnější vlády světa snaží vyhnout jeho používání, protože znamená závazek. Nejde jen o pojmenování, jde o volání k činům.

Jakmile se současnost stane dostatečně vzdálenou minulostí, všichni budou udivení, jak k tomu mohlo dojít. Ale teď je pohodlnější a bezpečnější mít hlavu skloněnou, pravidelně sledovat, kam se stáčí historie, a jestli už konečně nebude příliš nepohodlné říct to, co je svědomí nějakou dobu jasné. Přesně to, co říká titul knihy.

…

V tomto článku jsem se dotknul jen asi dvou kapitol z deseti. V knize si přečtete o Guantanamu, o tom, že ve Star Wars fandíte rebelům, ale v realitě nejspíš fandíte té zlé druhé straně, což platí obzvlášť v případě, pokud vnímáte slovo realpolitika jako legitimní způsob politického konání. O tom, jak se lidé dokážou považovat za psance, ale zároveň fandit státu s největším zájmem o udržení aktuálního světového řádu, což se zdá jako protichůdný postoj, dokud si neuvědomíte, že není protichůdný – oboje je propojeno skrze self-interest, skrze vlastní zájmy. A že neustále mluvíme o vzletných ideálech a hodnotách, na které okamžitě zapomeneme ve chvíli, kdy by mělo dojít k ohrožení vlastních zájmů.

O tom, jak se všichni budou “dušovat”, že nemohli vědět, kam až se to zabíjení a destrukce dostanou. O tom, jak “demoblok” zvládá nabízet jen to, že není “temnoblok”, což implikuje postoj: my víme, že nestojíme za nic, ale druhá strana je ještě horší. Nakonec jak špatní musíte být, abyste prohráli volby proti Trumpovi nebo Babišovi? Důvod, proč “ti dobří” politici ztrácejí v politickém boji, je jednoduchý. Babiš, Trump, Orbán a další alespoň vědí, kdo jsou a prezentují to tak. Nejsou jen prázdné skořápky líbivých sloganů, za kterými nestojí žádné činy. Oni říkají většinou ne moc pěkné věci, ale zároveň víte, že je dostanete.

Tahle knížka je drtivou kritikou západního liberalismu a myslím, že velmi oprávněnou, věcnou a trefnou. Nehledá řešení ve volbě extrému druhé strany, ale poukazuje na naši vlastní prázdnotu a vyprázdněnost. Velmi s ní souzním nejspíš proto, že jsem byl členem TOP 09, byl jsem i na demonstracích Milionu chvilek, ale obě skupiny (a mnoho dalších) už prostě nemůžu kvůli té naprosté vyprázdněnosti brát vážně. Protože když se opravdu podíváme na dřeň a na to, jak jako společnost opakujeme mantry o demokracii, stavíme se do role spravedlivých a zároveň každý den zastáváme činy, které jsou v rozporu s těmi mantrami, nemůžeme se té neudržitelnosti divit. Alfou a omegou je totiž v současné politice image – to, za koho se považuji a jak se chci prezentovat a z toho se následně odvíjí všechny transakce s veřejností. Přitom by to mělo být naopak. Činy, které dělám, by o mně měly říkat, kdo ve skutečnosti jsem.

Pokud chceme stávající systém alespoň nějakým způsobem udržet, bude se muset spousta věcí změnit. Respektive je prakticky jisté, že pokud se něco zásadního nezmění, celý současný politický a nakonec i ekonomický systém se stane každými volbami o něco méně udržitelným. Extrémisté ani teroristé (Hamás) jsou pro mě samozřejmě no-go stejně jako populisté jako Babiš, který jen dotáhl k dokonalosti tu zmíněnou hru na image. Oligarcha, který udržuje nízké mzdy a ne moc hezké pracovní podmínky ve svých podnicích z naprosto zjevných důvodů nemůže být uvěřitelným řešením současných problémů. Ale stejně tak se nemůžeme tvářit, že “populismus pro lepší lidi”, protože skoro nic jiného poslední vláda 5K 4K nebyla, je nějakým řešením.

Jde prostě o to si říct, že třeba prostě není jedna strana dobrá a druhá špatná. Můžou být obě špatné, jen jedna v některých věcech třeba o něco méně. A právě to by mělo být prvním krokem k tomu, aby “so-called-demokrati” mohli ještě někdy pomýšlet na vítězství ve volbách.

Chystám o celém tomto problému mnohem, respektive MNOHEM delší text, který se bude týkat především českých reálií, ale pokud hledáte zajímavé rozšíření obzorů napsané skvělým způsobem, tak rozhodně doporučuju právě tuhle knížku, která vás opravdu donutí přemýšlet nad tím, jak se díváme na svět a na moc. Možná pak budeme do sebe méně zahledění. Já vím, že jsem.

Ondřej