Limity svobody slova

Krásný ideál a srážka s lidmi

Mezi některými lidmi panuje přesvědčení, že si každý může říkat, co chce, protože máme svobodu slova a jakákoliv snaha omezit někoho, nebo jej dokonce trestat za to, co říká, je označována za cenzuru.

To je samozřejmě naprosto absurdní, protože si nemůžeme říkat, co chceme. Například nesmíte nikoho podvést tím, že uvedete nepravdivé informace nebo nikoho nesmíte pomluvit, nesmíte vyzývat k násilnostem. Myslím, že tím máme absolutní svobodu slova vyřešenou. Nic takového v té nejčistější podobě neexistuje, stejně jako neexistuje dokonale svobodný trh nespoutaný žádnými pravidly.

Co ale politická svoboda slova? Měla by panovat omezení na to, co můžou říkat politici, když se nedopustí těch řekněme běžně přijímaných omezení? Vždyť oni přece prosazují vize budoucnosti a třeba teda mají na něco jiný názor než já. Když se postavím někam “doprostřed” na stranu nestranu morálního relativismu, tak přece někdo vidí lepší svět v ukotvení v EU a NATO, někdo jiný může vidět lepší svět v područí Ruska nebo třeba Číny. Někdo jej může vidět ve větší svobodě pro všechny, někdo v silných ideálech sdružující společnost do pevných norem a jednolitější kultury.

Často se liší pohledy na to, co by se mělo omezovat, jestli vůbec něco, a pokud už ano, tak kdy a jak.

Nutné minimum

Podle mě by rozhodně nemělo docházet k tomu, aby se politici dostávali k moci skrze lži. Pravda, svět je čím dál složitější, rychle se mění a je těžké poznat, co je pravda, co není a jestli člověk argumentuje proti tomu, co skutečně někdo tvrdí nebo si ty argumenty protistrany vymýšlí. Nebo jestli říká, co si myslí, nebo jen brnká na strunu správné cílovce.

V současném diskurzu všelijakých Carlsonů a Půrů to bude dost naivní přesvědčení, ale politici by se podle mě měli snažit vyhnout i nepravdám, tedy informacím, které se nedají označit za lež, protože je buď určitým způsobem rámují, nebo je neříkají se zlým úmyslem, ale protože jim prostě jen pevně věří, i když už jsou dávno překonané.