MeMo #25: Důvěra

Jeden z nejdůležitějších konceptů pro vznik civilizace

Dnes není problém po České republice poslat cokoliv kamkoliv s obrovskou mírou úspěšnosti. Přitom ještě před dvaceti lety bylo posílání peněz přes internet někomu, koho neznáte, známkou naivity. Dokonce i dobírka bazarového zboží nebyla automaticky bezproblémová. Klidně vám mohla dojít cihla. I když nevím, jestli to není spíše urban legend, rozhodně by mi to nepřišlo divné.

V tomto ohledu jsme společnost s vysokou mírou důvěry. Dnes už můžeme věřit, že nás někdo podvede nanejvýš párkrát za život a většinou u toho nepřijdeme o hodně peněz.

Přesto je například důvěra ve stát a jeho instituce čím dál více nabourávána a důsledky toho vidíme ve všech volbách prakticky po celém světě.

Pojďme se proto na důvěru podívat blíže.

Důvěra a důvěryhodnost

Důvěra vzniká tam, kde není jisté, jakých výsledků bude dosaženo.

Důvěra a důvěryhodnost nejsou to samé. Důvěra je náš postoj k lidem nebo institucím, u kterých doufáme, že budou důvěryhodní, zatímco důvěryhodnost je vlastnost tohoto člověka nebo instituce, která vyjadřuje, jestli se mu/jí dá věřit.

Ideální pak je, když důvěřujeme důvěryhodnému člověku a důvěryhodným je důvěřováno.

Co je potřeba pro vznik důvěry

1. Zranitelnost
   Důvěru potřebujeme všude tam, kde musíme budovat vztah, ale nemáme jistotu, že druhá strana dodrží svou část dohody. A to nás z definice dělá zranitelnými.

2. Víra v dobré úmysly
   Pokud si o všech budeme myslet, že jsou podvodníci, nikdy nikomu nebudeme důvěřovat. Alespoň o některých lidech si proto musíme myslet, že takoví nejsou. Proto často spoléháme na hodnocení různých e-shopů, prodejců nebo zboží. Protože nacházíme důkazy pro pozitivní přemýšlení.

3. Víra v kompetentnost
   Dobrý úmysl je jedna věc, ale když někomu důvěřujeme, spoléháme se také na to, že dosáhneme určitých výsledků. Proto je víra v kompetentnost nedílnou součástí důvěry.

Tyto tři body nejsou nijak kontroverzní. Existuje ale ještě jedna kontroverzní podmínka.

4. Víra v motiv druhé strany
   Ten, kdo důvěřuje, je optimistický, že druhý člověk bude mít nějaký motiv pro to, aby jednal tak, jak očekává. To je kontroverzní proto, že není jasné, jaký motiv očekáváme od lidí, které považujeme za důvěryhodné. Pokud vůbec nějaký čekáme. A stejně tak není jasné, jaký motiv, pokud vůbec nějaký, důvěryhodní lidé musejí mít.

S důvěrou jsou navíc spojeny další jevy. Například země, ve kterých lidé, více věří svým sousedům, jsou také bohatší. Není ale jasné, jestli jsou bohatší proto, že si lidé více věří, nebo jestli když lidé zbohatnou, začnou si více věřit, nebo jestli existuje nějaká třetí proměnná, která způsobuje růst obojího.

Hra důvěry – důvěra by podle ekonomů neměla existovat

Jak už to tak bývá, ekonomové si vymysleli hru, díky které mohou důvěru efektivně znázornit. Musíme ale pamatovat na to, že cenou za tento přístup je zjednodušení celého vztahu do transakčního rámce.

Člověk I je ten, kdo důvěřuje. Je to investor, který dává člověku P peníze. Člověk P je podnikatel, který ztrojnásobí investici. I se rozhoduje, jestli P investici splatí a jestli mu tedy důvěřovat. P se poté, co vydělá trojnásobek, rozhoduje, jestli splatit investici. Díky spolupráci mohou obě strany dosáhnout lepšího výsledku než bez ní. Ovšem jen pokud si budou věřit.

Odpověď na to, jak tuto hru hrát, nám dává teorie her. V té se předpokládá, že lidé mají dokonalé informace o tom, jak se všichni zúčastnění zachovají. Investor vidí, že když investuje 10 dolarů podnikatel může získat 30 dolarů namísto 15 dolarů (kdyby se rozdělil s investorem) a všechno, co mu stačí udělat, je nerozdělit se o zisk. proto se Investor rozhodne neinvestovat.

Tradiční ekonomická teorie tedy investorovi říká: nedůvěřuj. Jenže přesto se důvěra mezi lidmi odehrává prakticky neustále. Jak je to možné?

Model důvěry

Existují 4 fáze, kterými vznik důvěry prochází.

1. Posuzování reputace
   Reputace je to, co o důvěryhodnosti člověka říkají ostatní a je založena na jeho chování v minulosti. Jsme na ní závislí, pokud jsme s člověkem nikdy nespolupracovali, a tak se musíme spoléhat na informace ostatních.

2. Posuzování důvěryhodnosti (hodnot)
   Důvěryhodnost člověka závisí na hodnotách, které vyznává. Lidé, kteří sdílejí stejné hodnoty jako my, považujeme za důvěryhodnější, protože věříme, že nám pomůžou s tím, co je potřeba.

3. Činy důvěry (zranitelnost)
   Ten, kdo důvěřuje, si musí vybrat – což zahrnuje riziko. Pokud si vyberou důvěru v někoho, riskují ztrátu na základě možnosti většího zisku. Pokud si vyberou nedůvěřovat, vystavují se riziku méně, ale na úkor ušlé příležitosti k zisku na základě spolupráce. To, jestli ke spolupráci dojde, závisí na předchozích dvou bodech.

4. Činy důvěryhodnosti (obětování se)
   To, co si vybere člověk, kterému je důvěřováno, často zahrnuje nějaký náklad nebo jasně danou oběť. Například se musejí vzdát 15 dolarů. Pokud se tak zachovají, potvrdí se jejich důvěryhodnost a zvýší se reputace, což zjednoduší budoucí spolupráci.

Jakmile se odehrají všechny čtyři fáze, zjistíme, jestli se tomu člověku dalo nebo nedalo věřit a nastává návrat do té první, akorát s upravenými informacemi, kdy se důvěra mohla zvýšit, snížit nebo zůstat přibližně stejná, protože transakce sice proběhla, ale neměla průběh podle našich představ.

Budování důvěry je klíčové, což potvrzuje i Naval Ravikant, známý venture kapitalista a investor v Sillicon Valley, který s ní má bohaté zkušenosti. Sám říká, že integrita člověka a z toho plynoucí důvěra a reputace, jsou tím nejdůležitějším, co člověk má. A že když se během let nakumuluje a lidé postupně zjistí, že se mu dá věřit, lidé mu začnou nabízet, aby zprostředkovával obchody mezi dvěma stranami a jsou ochotní mu za to dát část peněz z toho obchodu.

Důvěryhodnost a činy důvěryhodnosti

Stejně jako jsme oddělili důvěru od důvěryhodnosti, oddělíme teď důvěryhodnost od činů důvěryhodnosti.

Důvěryhodný člověk zpravidla udělá to, co je potřeba pro dodržení důvěry, kterou v něj někdo vložil. To jestli bude člověk považován za důvěryhodného, vyplyne z toho, jak se zachová v situaci, kdy mu někdo věří – tedy v situaci, kdy neprožívá nejistotu, zatímco druhá strana, ta která mu věří, nese veškeré riziko.

Mít tak velkou moc nad situací může svádět k tomu, že člověk důvěry zklame. To, jak se člověk zachová, závisí na jeho hodnotách a přesvědčeních, jako například:

• altruismus

• empatie

• sebeuvědomění

• pocit vzájemnosti

• kompetentnost

• zájem o to, ať se má druhý člověk dobře

Lidé, kteří vyrostli v podobném prostředí jako my, mají s největší pravděpodobností hodnoty podobné nám a pociťujeme k nim vyšší důvěru než lidem, jejich kulturní zvyklosti neznáme.

To dává základ různým předsudkům, kvůli kterým pak někteří lidé mohou být po celý život diskriminováni a jinak znevýhodňováni. Takové jednání je v naší společnosti nezákonné výměnou za to, že se stát snaží, aby každý člověk dodržoval zákony, které rámují svobodu jednotlivce tak, aby si lidé vzájemně neškodili a zvládli jsme tu žít.

Kolik důvěry je vlastně ve společnosti?

Pokud si můžeme věřit, čemu chceme, ale zároveň jsou naší víře nadřazeny zákony, pak musíme věřit v ně a v to, že když na to přijde, je společnost vymůže. Kolik důvěry je tedy ve společnosti?

Vědci Ensminger a Henrich identifikovali 15 obydlených oblastí s různou úrovní ekonomického vývoje od těch, kde nevyužívali zemědělství až po moderní, kapitalistické město v USA a zkoumali, nakolik budou lidé ochotni se dělit s anonymním sousedem.

Když pak nechali tipovat lidi, které se svým experimentem seznámili, většina z nich si tipla, že méně ekonomicky vyspělé společnosti budou sdílnější. Jenže opak byl pravdou.

Klíčová v tomto experimentu byla anonymita. V méně vyspělých společnostech je na sobě závislá menší skupina lidi, takže se o sebe lidé musejí starat více. Jenže otevřenost k lidem mimo vlastní skupinu je velmi malá.

Dunbarovo číslo

S nízkou důvěrou existující v méně ekonomicky rozvinutějších společenstvích souvisí Dunbarovo číslo.

Dunbarovo číslo je číslo, které bylo odvozeno od lidského chování a chování dalších primátů. Jde o počet lidí, se kterými dokáže průměrný člověk udržet stabilní sociální kontakt. U lidí je to přibližně 150. Zjednodušeně řečeno jde o počet lidí, které byste mohli pozvat na pivo a necítili byste se trapně, že si nemáte co říct.

Jak je možné, že naše společenství mají více než 150 lidí?

V naší společnosti je běžné, že spolupracují i desítky tisíc lidí, kteří se neznají a v rámci států žijí na jednom území až miliardy lidí. Abychom toho byli schopni, museli jsme delegovat důvěru na instituce a organizace. Jen díky tomu můžeme mít vysokou životní úroveň, protože vyrobit třeba jen obyčejnou tužku tak, aby stála pár korun, je neobyčejně náročné na spolupráci velkého množství lidí. Nejprve to byla náboženství, později instituce spravující různá území.

To neznamená, že v rámci organizace nebo společnosti věříme každému. Ale díky institucím je základní úroveň důvěry je vysoko. Nečekáme násilný trestný čin pokaždé, když za bílého dne vycházíme na ulici (i když v nočních hodinách ta nejistota může být vyšší) ani podvod pokaždé, když přijdeme do banky nebo do obchodu. Posíláme si věci poštou, na dobírku, platíme předem, vyzvedáváme později, máme účet v bance, soudní systém, integrovaný záchranný systém, vládu, zákoníky, školství, energetickou i dopravní infrastrukturu, sportovní svazy, které zaštiťují sportovní soutěže. A my důvěřujeme, že vše bude probíhat tak, jak má.

Ano, nic z toho nefunguje dokonale, vždy najdeme příklad toho, že to někde jinde funguje lépe. Ale přesto naše společnost v rámci možností funguje – a z historického pohledu jde o fungování na obrovské škále – a co víc, přijde nám to samozřejmé. Ale ono to samozřejmé vůbec není. Aby státy mohly fungovat, je potřeba, aby lidé důvěřovali v pravidla a dodržovali je. Protože každý z nás je člověkem, který věří ostatním, ale zároveň je člověkem, kterému věří ostatní.

Prostor pro důvěru a jeho důležitost

Důvěra upevňuje vztahy. Vlastně je podmínkou pro to, aby nějaké vztahy mohly vznikat. Ale to neplatí jen tam, kde existuje nejistota. To platí i tam, kde by nejistota mohla být úplně odstraněna.

Například v USA platí ve 36 státech zákon, že pokud se lékař omluví pacientovi za pochybení, nemůže to být použito u soudu proti němu. Jenže pokud už lékaři za omluvu nic nehrozí, její efektivita je menší, než když za ni něco hrozilo. Čin signalizuje důvěryhodnost proporcionálně s tím, jak nákladný je.

Podobně smlouvy, které myslí na všechno, nedávají prostor pro vybudování důvěry mezi stranami. Člověk, který věří, pak sice čelí menšímu riziku, ale neví, jestli druhá strana dodržela smlouvu jen kvůli tomu, že je vše vypsané ve smlouvě, nebo protože jde o důvěryhodného člověka.

V roce 2009 ale vzniklo něco, o čem jeho zastánci říkají, že nepotřebuje důvěru.

Bitcoin

Bitcoin stojí na blockchainu, což je velmi zjednodušeně řečeno kód, na kterém běží Bitcoin i jiné kryptoměny. Byť každá má blockchain uzpůsobený k obrazu svému.

Blockchain je žebříček všech transakcí a adres, mezi kterými tyto transakce proběhly. V případě Bitcoinu se transakce potvrzují v blocích každých zhruba deset minut a za potvrzení dostane těžař určité množství bitcoinů, které se po každých vytěžených 100.000 blocích sníží na půlku. Po “vytěžení” 21.000.000 milionů už se další těžit nebudou. V současnosti je vytěženo přes 19,5 milionů bitcoinů a poslední blok by měl být vytěžen až v roce 2140.

V blockchainu lze vyhledat jakoukoliv transakci a jakmile ji odesílatel zadá, není potřeba věřit žádnému dalšímu člověku (například notáři, právníkovi) nebo instituci (například bance). O všechno se postará kód, do kterého se může sáhnout, jen pokud návrh na změnu schválí organizace Bitcoin-Core, která na Bitcoin dohlíží. Každá změna prochází velmi důkladným posouzením včetně různých dopadů na využití Bitcoinu a ke změnám se vyjadřuje i široká veřejnost developerů.

Jak vidíte, tvrzení, že Bitcoin nepotřebuje důvěru, je zavádějící. Ta je potřeba jak na transakční úrovni, tak na úrovni správy. Pravdou ale je, že je té důvěry potřeba výrazně méně, protože:

• změnit kód není jednoduché jako vyhlásit v rádiu měnovou reformu, jako se to stalo například v roce 1953.

• správci i vývojáři mají na Bitcoinu založené své živobytí, takže neudělají nic, co by jej ohrozilo.

Kolem Bitcoinu se proto shromáždilo velké množství anarchokapitalistů, kteří v něm vidí možnost, jak udělat bezstátní společnost, ve které budou lidé a firmy jednat pouze za sebe, kde vzniknou soukromé soudy, bezpečnostní složky, zdravotnická zařízení, zkrátka úplně všechno.

Jenže ať chceme nebo ne, vztahy mezi lidmi jsou asymetrické – tedy lidé si jsou rovni před zákonem, ale ne v životních situacích a možnostech. A když se podíváme, jak bezohlední jsou někteří lidé, i když tady máme univerzální zákony a povědomí o tom, co se může a nemůže, nejsem si úplně jistý, že by se posunulo k lepšímu, kdyby nic z toho neexistovalo, a každý si mohl vyhlásit svá pravidla. A Bitcoin jako univerzální platidlo nestačí k tomu, aby tomu bylo jinak, protože do všech transakcí, i když samy o sobě nepotřebují skoro žádnou míru důvěry, vstupují lidé.

(O tom se rozepíšu v nejbližší době)

Závěr

Důvěra je klíčová pro mezilidské vztahy, ale i pro celospolečenskou kohezi. A na celospolečenské úrovni jsme se stali lepšími nejen v produkování věcí, ale i důvěry. I když si to poslední dobou moc nemyslíme.

Instituce jsou klíčové v tom, že zajišťují na obrovské škále abychom měli standardy, které zajistí bezpečný a třeba i pohodlný život, ale taky kvůli tomu, abychom se nehnali bezhlavě ke dnu.

Pokud máme zákon, že můžeme pracovat jen určité množství hodin za určitý počet dní, pak to brání tomu, aby se kvůli efektu červené královny nepracovalo více a více hodin. Proč by to měl stát řešit? Protože pokud všichni pracují například 40 hodin týdně a někdo začne nutit své zaměstnance pracovat více, pak v se v rámci konkurenčního boje všichni postupně začnou předhánět v tom, kdo pracuje déle a je pro zákazníka větším přínosem. A tak by mohli například začít pracovat 80 hodin týdně, aby byli nejlepší. Jenže tomu by se nakonec všichni přizpůsobili, pracovali stejně dlouho, konkurenční výhoda by byla smazaná, ale všichni by byli v práci od rána do večera.

Není náhoda, že i Bible nařizuje, že sedmý den se má odpočívat. Je to přesně z toho samého důvodu, byť je uveden vzletný důvod, že i Bůh sedmý den odpočíval a je to na jeho počest. Důvěra v něco, co nás přesahuje a co zajišťuje běh světa, je na velké škále nepostradatelná.

Jaký máte vztah k důvěře vy? Vnímáte ji nejen ve svých vztazích, ale i všude kolem sebe?

Dejte mi vědět do komentářů, a pokud jste dočetli až sem, sdílejte prosím článek mezi své přátele a sledující!

---

MeMo+

Článek pro členy MeMo+ o tom, že i když si (doufejme) uvědomujeme, že nejsme dokonalí, v souhrnu všech našich obhajob, je tomu možná trochu jinak.

---

Sedm smart poznámek