Neviditelný rozměr protestu proti občanskému protestu

"Are we the baddies?"

Při pohledu nazpět je většinou poměrně jednoduché vidět, jaké chování bylo správné a jaké správné nebylo, protože známe důsledky, které buď odpovídají současným hodnotám, nebo ne.

Chování, které vedlo k důsledkům, které odpovídají současným hodnotám, považujeme za správné. Chování, které vedlo k důsledkům, které neodpovídají současným hodnotám, považujeme za špatné.

Vezměme si sufražetky při boji za rovná práva, díky kterému dosáhly stavu, který dnes považujeme za naprosto normální. Ženy můžou volit, můžou si založit bankovní účet, můžou vlastnit majetek, můžou učit, aniž by musely držet celibát. Jenže se občas uchylovaly k brutálním metodám. Například bombovým útokům. Asi nikdo z nich není nadšený, ale můžeme je tak trochu pochopit jako reakci na tvrdý patriarchát, který jim ta práva odmítal přidělit. Nebo dokonce jako na jeden z důvodů, proč rovných práv nakonec dosáhly.

Stejně tak je zajímavé podívat se na to, jak probíhal odpor proti autům v Nizozemsku¹. Lidé samovolně blokovali ulice, někteří řidiči se tomu podřídili, ale jiní zase kladli odpor, ničili zátarasy a napadali blokující. Dnes tam všichni berou za normální, že auta nejsou dominantní silou veřejného prostoru a celý stav je brán jako normální.

Toto je voda

A co dnes?

David Foster Wallace přednesl projev “Toto je voda”, který začíná tím, že plavou dvě mladé ryby a proti nim jedna starší. Ta starší se ptá těch mladších: “Tak co, jaká je dnes voda?” Ty dvě mladé ryby se na sebe nechápavě podívají a jedna říká druhé: “Co je sakra voda?”

To, jak věci jsou, do čeho se rodíme, je to, co přijímáme jako status quo s určitou samozřejmostí, daností, nevyhnutelností a často i přesvědčením, že to jinak nejde a žijeme v nejlepším z možných světů. Je to to samé jako voda pro ryby.