Osobní odpovědnost vs. Logistický řetězec

Velmi nečekaná paralela

Poslední dobou hodně přemýšlím o svobodné vůli, osobní odpovědnosti, štěstí, meritokracii a taky o limitech, které tyto koncepty mají.

No a taky jsem pracoval několik let na logistice v rámci výrobní firmy a došlo mi, že mezi životem v rámci globálního systému a mezi logistikou v rámci globálního systému existuje zajímavá paralela.

Rovnost příležitostí a výsledků

Nejprve začneme u rovnosti příležitostí a výsledků. Tyto koncepty, vzato do důsledků, představují poměrně zásadní limit při vnímání toho, čeho lidé v životě dosáhli.

Rovnost příležitostí je krásný, idealistický koncept, který říká, že máme mít všichni stejné příležitosti. Jedni to berou tak, že nikdo nikomu nesmí bránit v tom, aby dosahoval svých (samozřejmě legálních) cílů na základě jakékoliv vrozené vlastnosti nebo náboženského přesvědčení. Druzí to berou tak, že pokud nějakou příležitost nemůžu prakticky využít, pak je vlastně jedno, jestli ji teoreticky mám nebo ne a nejde o rovné příležitosti.

Rovnost výsledků je pak často vnímáno jako něco, co není správné, protože někdo se snažil a usilovně pracoval, a tak by měl mít nárok na plody své práce a měl by mít více než ti, kteří se tolik nesnažili.

Já osobně si myslím, že dokonale rovné příležitosti mít nelze už jen proto, že naše geny jsou různé, takže taky budeme mít jiné předpoklady k využívání různých příležitostí. A ne všechny příležitosti jsou si rovny..

Zároveň si ale myslím, že nelze obhajovat vysoké nerovnosti tím, že se přece každý může vypracovat, protože mu přece nikdo nebrání. Možná člověku nikdo nebrání přímo, ale to neznamená, že to někdo nemá výrazně složitější než ostatní.

Přístup, že přece každý může, protože mu nikdo nebrání vytváří představu o univerzálně dostupných zdrojích, jako jsou vůle, motivace a schopnosti. Jako by prostě stačilo přijít k nějaké studánce, ze které tyto pozitivní věci vyvěrají, nabrat si, kolik je potřeba a nebylo co řešit.