PDNK #1: Neposkvrněný vstup do dospělosti

Největší chyba většiny ekonomů 20. století

Tento článek je součástí série “Proč daně nejsou krádež (PDNK)”, ve které rozebírám, proč je správné přispívat na chod celku bez možnosti se z této povinnosti vyvázat. A to přesto, že daně nikdo neplatí s bůhví jakým nadšením.

---

Na přelomu 19. a 20. století byly publikovány dva smyšlené příběhy, ve kterých se dva lidé ocitli v džungli a navzdory ne moc vysoké pravděpodobnosti přežili. Jde o Mauglího a Tarzana.

Co mají ti dva společného s daněmi? 👀

Mauglí a Tarzan jsou dva archetypy, které používá Brett Scott k popsání vztahu mezi jednotlivcem a společností.

Mauglí se do džungle dostane jako dítě a je vychován vlky, medvědem a panterem, bez nichž by v džungli nepřežil. Společnost tedy v jeho případě předchází jedinci.

Tarzan sice byl vychován primáty, ale znázorňován je především jako samostatný, dospělý člověk žijící v džungli prakticky nezávisle na ostatních. Skrze Mauglího a Tarzana pak můžeme pohlížet na reálné lidi a společnost.

Samozřejmě to není tak, že by si někdo myslel, že se na světě objevili rovnou dospělí Tarzani. Jde spíše o to, v jaké chvíli začínáme ekonomickou analýzu člověka. Jestli ve chvíli, kdy je člověk Mauglím, tedy malým, bezbranným dítětem, nebo ve chvíli, kdy je Tarzanem – dospělým, v podstatě samostatně existujícím člověkem odpovědným za svůj život.

Tarzani

Moderní ekonomické teorie skoro nikdy nezačínají tím, že se dítě narodí a je závislé na rodičích. Začínají dospělými jednotlivci – dospělí Tarzani se sejdou a uzavřou mezi sebou smluvní a směnné vztahy, které jsou příčinou toho, proč vznikají určité společenské systémy. A to je obrovská chyba.

Tarzani se na trzích pohybují jako nezávislé atomy a ve chvíli, kdy Tarzan vyjde z domu, bude potkávat především zcela neznámé lidi a může si vybírat, s kým naváže vztah, ať už ekonomický nebo jakýkoliv jiný.

Pravda, dnes je to docela normální, ale po většinu lidské historie to normální nebylo, protože jste v drtivé většině případů potkávali v podstatě jen lidi, které jste alespoň od vidění znali.

To, že můžeme žít v systému plném nám neznámých lidí, je díky tomu, že existují obrovské institucionální infrastruktury, díky kterým se člověk může pohybovat po světě, jako by byl individuální atom.

Pokud poskládáme dohromady jednotlivé komponenty modelu Tarzana, zjistíme, že se soustřeďují na směnu zboží/služeb, což je nestabilní moment, když se dva podle všeho autonomní jedinci setkají, vymění si hodnotu a vrátí se do svého základního, individualistického stavu. Model Tarzan se proto obecně vyhýbá myšlence, že by byla ekonomika vzájemně propojená trvalá síť lidí, ve které lidé čelí omezením, která vytvořili jiní členové té sítě.

A to má ideologické důsledky. Taková konstrukce se totiž dá využít jako argument, že lidé s nikým nemusejí interagovat, pokud nechtějí.