Diskuze, část I.
Nedávno jsem vedl diskuzi s jedním ekonomicky velmi úspěšným člověkem o současném světě, systému, “dezolátech”, Babišovi, prorusky smýšlejících lidech, Trumpovi a dalších z mého pohledu ne úplně pozitivních věcech.
A musím říct, že jsem svět ještě před pár lety viděl vlastně prakticky stejně jako on – sice jsem rozuměl demokratickým principům, považoval jsem se za demokrata, ale pořád ve mně hlodaly myšlenky, jak ubránit demokracii před nedemokraty.
Jedním z takových řešení je například umožnit volby jen lidem na základě toho, jestli mají alespoň x let z posledních y let zaplacené daně a sociální a zdravotní pojištění. Například z posledních čtyř let, alespoň jeden rok.
Další v diskuzích ”oblíbenou” metodou je zastropování volebního práva věkem, protože důchodci přece rozhodují o budoucnosti, jejíž nebudou součástí.
Asi není potřeba dodávat, že obě tyto metody nejsou zrovna demokratické a druhá není ani moc logicky konzistentní.
První se podobá majetkovému cenzu.
U druhé je problém v tom, že nikdo neví, které volby jsou jeho poslední. Pokud tedy člověk volí pravidelně, jednou přijde den, kdy bude sám rozhodovat o budoucnosti, jejíž nebude součástí.
Aby tato logika byla konzistentní (i když pořád ne demokratická), musel by každý hlas být přepočítán skrze koeficient pravděpodobnosti úmrtí v tom daném věku a musel by v něm být zohledněn například i zdravotní stav pacienta a jeho životní styl. Ale o to samozřejmě zastáncům této metody vůbec nejde.
Zklamání ze sametové revoluce
Já jsem se mu snažil nastínit, jak se můj pohled na celou tuto problematiku postupem času změnil.
