Chodí mezi námi lidé, kteří říkají, že jsou daně krádež a regulace by neměly existovat.
Narovinu, to je naprosto pomýlená představa už proto, že regulace je de facto jakýkoliv zákaz nepřijatelného chování, a takové zákazy existovaly a budou existovat v každém společenství.
Myslet si, že jsme pouze a jen individuality, které spolu budou mít jen ty interakce, které chtějí, je hluboké nepochopení toho, jak funguje společnost, a to ze dvou důvodů:
Prvním důvodem je, že regulacím nemůžeme utéct, protože se rodíme jako naprosto bezbranný uzlíček masa a kostí, který není schopný přežít déle než pár hodin nebo dní bez pozornosti a následně procházíme roky vývoje, než jsme schopni fungovat samostatně.
Jako děti navíc nejsme schopni posoudit závažnost rozhodnutí, která děláme, a také při pohledu nazpět víme, jak jednoduché je nám něco namluvit. Předpokládám, že Ježíška znáte, ne?
Proto se nemůžeme tvářit, že jsou děti schopny se kvalifikovaně rozhodovat a už proto musí existovat společenská regulace toho, k čemu může dát dítě souhlas a jak se k dítěti (ne)smí chovat dospělí. Například může dát souhlas k výměně pokémonových kartiček, ale už ne k prodeji nějakých svých orgánů a stejně tak si nemůže vzít půjčku.
Druhým důvodem je nepochopení nebo neznalost toho, že soubor individuálně přínosných rozhodnutí nemusí mít automaticky pozitivní dopady na celek.
Problém a řešení
V následujících příkladech narazíme na problémy a jejich řešení.
A (🚨SPOILER ALERT🚨) toto řešení bude spočívat, jak už název tohoto článku avizoval, v jednom často efektivním způsobu, které začíná na písmeno r. Pro mnoho lidí jde skoro až o sprosté slovo. A tím slovem je regulace.
Jde mi o to ukázat, že je velmi težké řešit problém na úrovni, na které vznikl, že existují efektivnější způsoby, jak řešit problém, než jen doufat, že systém začne produkovat lepší výsledky, a i když individuální úsilí potřebujeme, nemůžeme čekat, že systémový problém vyřeší každý jednotlivec sám za sebe.
Vězňovo dilema
Vězňovo dilema je nejznámějším prvkem teorie her.
Dva zločinci (A a B) spáchali velký zločin a několik malých, a pokud jeden z nich nezačne spolupracovat s policií a nezačne donášet na toho druhého, policie nebude mít dost důkazů k tomu, aby je obvinila z velkého trestného činu. Má nicméně dost důkazů na jejich odsouzení za menší činy.
Scénáře jsou následující:
Pokud se ani jeden nepřizná, oba dostanou jeden rok za menší delikty.
Pokud se jeden z nich přizná a hodí druhého přes palubu, bude propuštěn za vzornou spolupráci s policí, ale druhý dostane tři roky.
Pokud s policií začnou spolupracovat oba navzájem, oba dva dostanou dva roky.
Jak by se měli zachovat?
Teorie her definuje optimální strategii v dané situaci jako Nashovo ekvilibrium. Jde o stav, který nastává, když žádný hráč nedokáže těžit ze změny vlastní strategie, pokud ji nezmění ostatní.
A Nashovým ekvilibriem ve vězňově dilematu je... hodit druhého přes palubu. Pojďme si to rozebrat z pohledu obou a následně z pohledu každého z nich:
Pokud ani jeden nic neřekne, odsedí si 1+1 rok, tedy celkem dva roky.
Pokud jeden začne spolupracovat, už jsou to 0+3, tedy celkem tři roky.
A pokud se hodí přes palubu navzájem, dostanou 2+2, tedy celkem čtyři roky.
Pokud se zločinec A rozhodne nic neříct, odsedí si rok (pokud ani B nezačne se spoluprací) nebo tři (pokud jej B vydá). Pokud se ale A rozhodne donášet, tak jej propustí (pokud bude B mlčet) nebo si odsedí dva roky, pokud donášet začne i jeho komplic, pan B.
Tedy z pohledu jednotlivce platí, že (propuštění/dva roky) je lepší varianta než (rok/tři roky).
Optimální řešení z pohledu jednotlivce je tedy nejhorším řešením z pohledu celé skupiny lidí.
Řešení vězňova dilematu
Keep reading with a 7-day free trial
Subscribe to Metaprostory to keep reading this post and get 7 days of free access to the full post archives.