PDNK 3: Odmítání role štěstí

Proč část lidí nechce o roli štěstí ani slyšet?

U přístupu ke štěstí je klíčově si uvědomit, že ne vždy jsme k němu kritičtí.

Když jej zmíníte ve spojitosti s úspěchem konkrétního člověka, ve většině případů přijde neúnavný odpor a argumenty o tom, že si úspěšní své bohatství zaslouží, protože na svém úspěchu tvrdě pracovali. Nic jiného v souvislosti s úspěchem nesmíte zmínit, protože to jako by znevažovalo roli tvrdé práce, což je nepřípustné.

Pokud se ale dostanete na pokraj smrti s minimální šancí na přežití, například kvůli autonehodě, většina lidí nebude mít problém uznat, že jste měli velkou míru štěstí. Například v tom, že vaše zranění nebylo okamžitě fatální, byl k dispozici vrtulník a dal vás dohromady tým zkušených odborníků.

Tyto dva příklady ukazují na ostrý kontrast, který ve vztahu ke štěstí máme. Nemáme problém mluvit o štěstí v situaci, kdy jsme pasivní aktér. Jenže on na tu situaci má přímý i nepřímý pracovní vliv spousta lidí, kteří dělali všechno pro to, abyste toho štěstí potřebovali výrazně méně. Inženýři pracovali na tom, aby auto bylo co nejbezpečnější, airbagy vystřelily včas a deformační zóny snížily přetížení působící na vaše tělo a doktoři zase na tom, aby vás zachránili.

Pokud ale štěstí nemá s úspěchem nic společného a do hovoru o pracovních úspěších nepatří, není vlastně až neuctivé mluvit o něm v případě třeba té autonehody, když je to přežití z obrovské části důsledkem pracovních úspěchů těchto lidí? Je. Ale tak to prostě bývá, nemáme konzistentní názorový rámec a upravujeme si jej podle příběhu, který si zrovna vyprávíme.

Odmítači role štěstí

Pojďme se podívat na dva typy odmítačů štěstí. Na ty, kteří jsou skutečně přesvědčeni o tom, že štěstí není potřeba a ty, kteří vědí, že to sice není pravda, ale je pro ně z nějakého důvodu výhodné to tvrdit.

Ti, kteří jsou přesvědčeni o tom, že štěstí není potřeba

Tito lidé to myslí dobře. Věří tomu, že mají naprostý vliv na svůj život, že se dokážou neustále informovaně rozhodovat a všemu, čeho v životě dosáhli, vděčí sami sobě. Nemálo z nich se pak staví do morální pozice, kdy ne tak úspěšné lidi kritizují za to, že se dostatečně nesnaží a při jakékoliv zmínce o štěstí se k vám začnou chovat jako ke kacíři.

Jenže takový přístup má plno trhlin. I navzdory tomu, že se člověk bez tvrdé práce nikam nedostane, není možné nemít alespoň nějaké štěstí a naše mysl není z mnoha důvodů schopna pochopit, co přesně se kolem nás děje a jak spolu věci souvisejí. A to v žádném případě nemyslím jako nějakou urážku, existence limitů našeho vědění je naprosto objektivní.

Komplexnost světa

Svět je čím dál komplexnější, máme k dispozici čím dál více informací a člověk dnes zkonzumuje za den tolik informací, kolik člověk před stovkami let zkonzumoval za život.¹

A tak vzniká zajímavý paradox. Většina z nás sice rozumí většímu množství mentálních modelů než lidé v minulosti, ale tím, že je objem vědomostí mnohem větší, než býval, zároveň rozumíme menšímu procentu z nich.

Kdysi mohl jeden člověk rozumět množství znalostí, které tvořilo obrovskou část celkového vědění a mohl za svůj život posunout mnoho oborů. Aristoteles, Leonardo da Vinci nebo Marie Curie-Sklodowská, která jako první člověk získala dvě Nobelovy ceny, a to ještě v rozdílných oborech. To je dnes u hyperspecializovaných oborů prakticky nepředstavitelné. Stačí se podívat na potvrzení existence Higgsova bosonu. Na studii potvrzující jeho existenci, se podílelo 135 vědců. Nobelovu cenu z nich získali dva.